Aktuality
Příspěvky
Malinko poezie
25. 12. 2022
Znáte někoho kdo čte poezii? Asi byste museli hledat dlouze v paměti a pravděpodobně stejně by to bylo neúspěšné pátrání. Poezie je v současnosti trochu hodně opomíjena námi všemi, na rozdíl od její obdivované sestry prózy. Možná i proto jsme tuto popelku včera vzali na ples. Ano srdce plesala, když úderem jedenácté hodiny asi čtyřicítka přišedších pěla v kostelíku nám tak drahé koledy a vánoční písně. Po každé koledě následovala vánočenka. Cože to je? Od roku 1953 do svého skonu psal a posílal na vánoce spisovatel František Kožík svoji poezii lidem dobré vůle právě pod názvem vánočenky. A my jsme včera z nich ochutnávali. Když jsem sledoval počáteční reakce lidí, tak byly trochu rozpačité, nicméně v polovině nám vyměřeného času, po každé básni, jsem spatřil zamyšlené tváře jakoby v lehkém poetické opojení. Ano nechali jsme se unášet proudem životodárné poezie neboť tušíme, že ona popelka neopouští zcela půdu nám tak drahého racionálna, ale nese se tam kde už rozum nestačí a kde občas (především na vánoce) chceme být. Slovo poezie je řeckého původu a znamená tvorbu a v tomto významu účastníci vánočního pění a recitování dostali domácí úkol. Do příštích vánoc 2023 napsat svoji vlastní neopakovatelnou báseň. Uvidíme za rok jestli Poezie a Polska nezgynula.
Ve vánocích nad ničím nezoufej, jen dobrou vůli mít, a v duši rozhostí se místo bouře klid.
Plná porce krásy
14. 12. 2022
Je jenom deset dnů do dne dnů většiny obyvatel naší kotlinky. Sama příroda nyní sní o vánocích bílých a já s ní, neboť jsem včera snídal, obědval a večeřel v postním čase nebývale kaloricky krásné momenty. Na menu totiž bylo neodolatelno a to v podobě zářivě čistého sněhu dotvořeného mrazivým sevřením. Vítr nedbale sfoukával z větví stromů mraky jemného prašanu a v paprscích zapadajícího slunce byl pohled na Šerák od kostelíku jako od malíře impresionisty. Vskutku ty dojmy z čarování zatímní zimy jsou jako za starých ladovských časů. Velké maličkosti jsou nám předkládány k hostině. Vznikl nám prosincový černobílý svět, který má jako archivní fotografie svou kontrastní účinnost. Bílá nadílka milosrdně skryla ve své náruči množství neuspořádana pod ní. A je to tak dobře. Alespoň na chvíli nevidět onu bídu nepokryté země a vychutnávat si více neposkvrněnou bělostnost. S ní se jistě dostaví i svatý večer neboli vánoce v nichž budeme v chladu dne zpívat koledy celému světu k povzbuzení a nám k nasycení se krásnem jenž nás pevně obklopuje. Nuže přijďte i vy si zazpívat jako ptáci do kostelíku svou štědrou píseň.
Hle v jednom zrníčku, v té nepatrné kleci, je krása nejvyšších i nejspodnějších věcí.
Zpívej v čas vánoční
8. 12. 2022
Mou dobrou zprávu hlásej, vrátil se den, kdy píseň zní, zpívej v čas vánoční. Předchozí věta je ze skvělého vánočního alba Spirituál Kvintetu z roku 1994. Spolu se sněhovými vločkami začínají pozvolna poletovat kolem nás i vánoční skladby. Většina z nich se rozpustí v každodenním (s)honu (na kohopak) a některé zůstávají natrvalo. Doufám, že i natrvalo zůstává naše dobrá tradice zpěvu koled a písní doby vánoční. I tento rok budeme mít prostor ponořit se do poetiky vánoc a hledat v jeho příběhu i příběh náš. Jako obvykle se 24.12. v 11.00 setkáme v kostelíku s písněmi našich předků či skvostných zahraničních autorů. Jedenáctá hodina je zvolena, aby hospodyňkám dala nadechnou v tomto štědrém dnu, alespoň na chvíli, jiné atmosféře než kuchyňské. V silvestrovském večeru 31.12. to samé platí také, ale až v 17.30 kdy budeme děkovat za vše dobré v tomto roce (nemylme se bylo toho víc než si myslíme) a v 18.00 znovu společně ze zpěvníků pozvedneme své koledující hlasy k přivítání roku nového nevídaného. Před památníkem bude plát jasný oheň, my se budeme zahřívat svařeným vínem a novinkou v podobě svařeného jablečného moštu, neboť zima bude veliká. Přesně taková jaká má být. Kdo přijde, ten nezmrzne. To hudební album z roku 1994 se nádherně jmenuje - "Hanba nám" a stojí za poslech a zpěv v čas vánoční.
Mé srdce jako vosk se rozplývá a mění, i ty máš zakusit žár vánoc působení.
Den poté
12. 11. 2022
Den po 11.11. je dnem lehké únavy a úlevy po připomenutí si válečných veteránů. Krásné úlevy z toho, že se shromáždila padesátka interesantních (inter esse - těch co jsou v bytí) lidí. Úlevy, že jsme pozorně poslouchali úryvek z Čapkovy nesmrtelné Bílé nemoci a nacházeli mnohé historické podobnosti s dobou jejího vzniku a naší vzrušující současností. Velké úlevy, že se v magacíně ještě dokážeme bavit, tedy nejen spolu hovořit, ale i zažívat radost z hudební zábavy produkované skupinou Náwrat. Přinesená gastronomie byla oproti loňskému roku o něco štíhlejší, ale snad to nebyl trénink na příští léta. Těm co nelitovali času a prostředků ke kulinářským výtvorům proto zvolejme třikrát hurá. Více než tříhodinová sešlost nesešlých opět ukázala sounáležitost mnohých místních obyvatel a tak jeden z překvapených premiérových hostů konstatoval, že u nich v Olomouci by také rád něco podobného viděl. Sice trochu předběžně, ale přesto se již těším na LP 2023 sobotu, kdy 11.11. v 11 hodin 11 minut se sejdeme u pomníku. Kdo jiný by nám v tom mohl zabránit, než my sami. A co ta únava uvedená v první větě? Tak ta trochu pramení z toho, že svět je stále stejný a my lidé v něm také. Naštěstí či naneštěstí?
Těm vojákům co zemřeli, je věčnost druhým životem, řád nesmrtelný mají již a také místo v něm.
Pozvánka na 11.11.
1. 11. 2022
Tak již příští pátek se sejdeme na den sv.Martina k tradičnímu připomenutí si svátku válečných veteránů. Už ani přesně nevím pokolikáté se tak stane, ale mám za to, že to bude stát za to. V dřívějších letech jsem míval občas, jenom na pár prchavých okamžiků takový dojem, že naše akce je již tak nějak středověká. Připomínat si veterány všech válek je přece v naší době anachronismus. Copak my a ozbrojené konflikty. Nu již si to ani na chvilku nemyslím. Je to víc než aktuální. Tedy přátelé máme v 16.00 u pomníku příležitost se ještě sejít před zimou, radovat se před kdovíčím. Budeme sloužit panychidu spolu s biskupem Izaiášem, číst kousek z Karla Čapka, zpívat hymnu a poslouchat čestnou salvu. Poté se vydáme do vytopené Magacíny k setkání s dobrotami, které všichni přineseme a také s mladým martinským vínem. Vy co jste před deseti lety zažili úžasnou atmosféru vytvořenou skupinou Náwrat, která nám tehdy hrála, tak si ji jistě rádi zopakujete. Ano, budou nám produkovat country (venkovskou) hudbu od 17.00 v Magacíně a my s nimi zpívat a možná i tančit. No kdo by se netěšil, když ještě ke všemu je ten den pátek.
To slovo mír, je sladkost na jazyku, zpěv štěstí ve sluchu a v srdci tanec díků.
Pohled shůry
30. 10. 2022
V překrásném babím létu, které právě prožíváme častokrát krouží nad kostelíkem krkavci. A svým krákáním nutí člověka pozvedat hlavu vzhůru a dívat se jak krásně poletují vzduchem. A ten jejich pohled z ptačí perspektivy ve mě občas probouzí lehkou závist, vidět tak to co vidí oni. Co si člověk pomyslí, to se mu může občas i rychle vyplnit. V ten samý havraní den jsem po dlouhé době kliknul na počítači na obecní stránky a objevil tam krátká videa z Lipové snímána shůry. Záběry byly překrásné a tak byla příležitost si uvědomit v jaké nevšední lokalitě je kostelík umístěn. A stačilo tak málo, podívat se na věc s nadhledem,
Je štěstím uchvácen, člověk co stoupá výš, v pohledu shůry, svou tíži proměníš.
Září, září na léto jde stáří
12. 9. 2022
Tak jsem si včera broukal před příchodem do kostelíku tuto skvostnou nadpisovou píseň dvojice Svěrák - Uhlíř a když jsem otevřel do něj dveře, písnička tam byla zhmotněná. Na židlích seděl postarší (proč se nebát použít ten krásný výraz - starý) manželský pár (měli k devadesátce), kteří zářili spokojeností. Prostě k tomu právě jsoucímu devátému měsíci patřili. V roce 2013 zde byli poprvé, ještě v pouhých neomítnutých zdech bez střechy a teď se po devíti letech kochali dozrálou stavbou. Něco málo o sobě vyprávěli s poklidnou dikcí v hlasu, která měla konejšivý podzimní ráz. Žertovali jsme, že další návštěvu provedou za dalších devět dlouhých roků, kdy jim bude pěkných 97. Zlehka protestovali, že se jich to již týkat nebude neboť tento věk není pro každého. A tu jsem jim maličko oponoval, protože dva dny předem jsem vedl dialog právě, s bez tří let, stoletou dámou, které to skvostně myslelo, měla smysl i pro černý humor a neuvěřitelně si pamatovala. Jistě, nevíme zda si ještě této noci nevyžádají naše duše, jak stojí psáno v jedné radostné knize, ale k té mýtické stovce si někdo z vás, kdo čte tento text jistě cestu najde. A třeba si v tomto požehnaném stáří, za onoho září, vyjde ke kostelíku, posadí se a bude zářit spokojeností. V tom se otevřou dveře a ...
Z koho léta září a čistý je jak kdysi, ten může zestárnout a štěstí vyvolí si.
Detail
28. 8. 2022
V sobotu jsem se probudil již ve 4.hodiny ráno a již jsem poté neusnul. Nevěděl jsem čím to bylo a až později se mi to vyjevilo. V pátek večer jsem jako obvykle obhlížel interiér kostelíku, díval se je-li vše na svých místech a tu si všiml, že v červené plastové svíčce plavou dvě sirky vedle hořícího knotu. Občas nějaký turista, či spíše jeho dítě, do velké červené svíčky ponoří použitou zápalku. Takovými detaily se nezabývám. Říkám si v duchu, svíčka by měla dle náplně dohořet někdy zítra nad ránem, tak si doma připravím novou a zjitra je vyměním. Při sobotním prvním vstupu do chrámu jsem pozoroval jistou změnu v sektoru svíček, jakoby tam hořelo. A ono to nebylo jakoby. Kovový tácek na kterém spočívají svíčky byl očouzený a při jeho posunu jsem zjistil i ohořelost dubového dřeva vedle něj. Co se asi stalo? Ranní dohořívající svíčka zapálila ony dvě sirky ty předaly žár plastovému obalu svíčky který se vzňal a roztekl i na dřevo, které následně jistou dobu hořelo. Bylo neuvěřitelné štěstí, že několik centimetrů od ohýnku ležící papírové tiskoviny nevzplály. Od těch by mohlo na stole chytnout vše ostatní a nemuselo to dopadnout dobře. Kdo by si pomyslel, že takový detail jako dva nevinné kousky malého dřívka způsobí možné patálie. Jak mi ten den pravdivě znělo staré úsloví - ďábel je v detailu. Děkuji sv.Nektáriovi patronu kostelíku a také sv.Marcelovi jenž v sobotu měl svátek a jehož životní příběh je spjat s ohněm za pomoc. A samozřejmě budu si pokud možno dávat pozor na detail.
Jak růže záhonu, tak studni pramen sluší, žár patří k plamenu a rozum k lidské duši.
Naděje malých kroků
25. 8. 2022
Je v naší činnosti v tom, že výsledky své práce někdy vidíme třeba až po padesáti letech. To je poměrně dlouhý čas a my bychom je chtěli vidět již zítra či po pěti dnech. A ono se to občas i tak rychle přihodí. Den po skončení sobotní pouti jsem šel za deště do kostelíku zkontrolovat svíčky, letos se jich zapaluje pochopitelně nadmíru, a tak tam seděli na židlích dva účastníci naší pouti. Byli velmi usebráni a bylo na nich vidět, že jim tisíce sobotních kroků udělalo dobře. Za pár minut se otevřely chrámové dveře a dovnitř vešel promokřelý další nositel poutního odkazu z 20.8. Žertovali jsme, že vyrazíme znovu do hornolipovského trojúhelníku, tentokráte v náročném dešti. Nakonec jsme usoudili, že za rok (doufejme) bude taky ten velký poutní den a tím ušetřili trochu naše spodní končetiny. Po pěti dnech nás v kostelíku navštívila jedna milá a šikovná paní z Německa, která pravila, že o naší pouti věděla, dokonce na ni i přijela, ale spletla se v termínu o jeden jediný den. Alespoň jsme náhradou spolu strávili hodinu v podnětném rozhovoru na jehož konci nám doma zůstaly dvoje vlastnoručně pletené vlněné ponožky. Jelikož byly vytvořeny s německou důkladností je nepochybné, že je v srpnu 2023 budu mít na nohou. Takže tedy naše malé poutní setkávací kroky pokračují dál a dál.
Co jsem tu posléze? Člověk, chodec, oběť, chrám. Nechť jsem tím vším, se všemi já sám.
Slezský poutník
20. 8. 2022
Je jednoduše osobou, která putuje po našem Slezsku. A takových se dnes o desáté shromáždilo přes třicet. Páteční předpověď počasí na sobotní den byla infarktózní. Jinými slovy, mělo silně pršet přesně tak jako na jiných místech naší vlasti. Nicméně, ten co řídí počasí velkoryse rozhodl, že na naší pouti nespadne ani kapka. A tak se i stalo a když poslední poutník na konci odešel (ve 14.15) tak do pěti minut přišel avizovaný silný déšť. Ale nepředbíhejme. Hodinu před začátkem přišel první poutník, který brzičko ráno vstal, nasedl do svého auta a z Vysočiny se dopravil ke kostelíku spolu se svým psím druhem. Ti co to mají nejdále přicházejí obvykle první. Zvláštností tohoto dne byla i návštěva redaktora z TV NOE, který s kamerou zanedlouho jako druhý dorazil z nedaleké Ostravy. Důvěřoval naší příslíbené naději, že nebude pršet a zariskoval dalekou cestu. Po poutnících z Prahy, Hradce Králové a Brna nakonec začali přicházet i místní. Jako za své, již po několikáté, vzali putování lukami i členové široké rodiny Hajzerů a tak se nám kostelík na úvodní posvěcení plodin požehnaně zaplnil. Věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším chodcem byl 83 let, ale oba zvládli trasu nadmíru skvěle, spolu s námi věkově neutrálními. Třináct šťastných zastavení v letní krajině bylo lemováno překrásnou přírodou a hlavně příběhy z pokladnice světové duchovní moudrosti, které byly v plenéru čteny. Pro každého jednotlivého poutníka byl čten příběh jemu šitý přímo na míru, ve kterém (pokud ho přijal) může lépe vykračovat tímto paradoxním světem. Unavení, hladoví, žízniví, přesně takoví jsme dnes byli po třinácté hodině při posledních krocích, ale také a především blažení (tedy šťastní). V závěru při tradičním sladkém pohoštění byli dopovězeny poslední věty započaté během více než tříhodinové chůze po lipovské horské půdě. Kostelík postupně ztichl a jen jeho svátečně nazdobené kříže (za něž děkujeme p.Šustrové) připomínali malý zázrak setkání, který se dnes odehrál před našimi zraky.
Hranice poutních cest, ty nikdo nevytýčí, když srdce kráčí, do světa bezhraničí.
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28