Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod nejvyšším bodem Rychlebských hor, stranou od civilizačního ruchu se nachází malebná obec Lipová-lázně. V její části Horní Lipová, v místě zvaném Dlouhá dolina je místo, kde spolek Kostelík v horách postavil pravoslavný chrám (kostelík) a současně památník válečným zajatcům z doby 2. světové války.

 

Smyslem našeho počínání je připomenout jména asi 6000 anglických, francouzských, polských a ruských zajatců, kteří v letech 1939 až 1945 pracovali, trpěli a umírali na Jesenicku. Polovina z nich pocházela ze zemí bývalého SSSR a po skončení války je čekal tragický osud tzv. vojenských zrádců a jejich stopy končí obvykle ve stalinských gulazích.

 

Prostory architektonicky zajímavého chrámu, zasvěceného svátku Proměnění Páně a sv. Nektariu Eginskému, slouží nejen k duchovním účelům, ale nacházejí zde místo (na skleněných tabulích) i jednotlivá jména zapomenutých zajatců. V současné době se badateli, panu Janasovi, podařilo shromáždit již 1400 jmen – osudů. V květnu 2015 jsme prostor památníku doplnili o jména padlých místních obyvatel z doby 1. a 2.světové války. 

 

Samotná stavba chrámu-památníku započala v letních měsících roku 2013 a byla dokončena v srpnu 2014, s náklady asi 2,2 milionu korun. 

 

Vzniklý památník se tak stal jedním z mála míst naší vlasti, ve kterém se příběh válečných zajatců připomíná a zároveň prvním pravoslavným chrámem postaveným ve Slezsku. Prostory kostelíku se přirozeně staly místem setkávání turistů i místních obyvatel při spolkových akcích (viz AKTUALITY).

 

Okolo chrámu-památníku současně vznikla přírodní odpočinková zóna s nádhernými výhledy na vrcholové partie pohoří Jeseníků.

 

Architektonické řešení je dílem architektů Jindřicha Kaňka, Vilmy Kaňkové a Vojtěcha Koudelky.

 

Libor Kratochvíla a Zdeněk Korčián

 

 

 

 

 

 

Jaro opět zvítězilo

2. 4. 2018

Poslední březnovou sobotu, alespoň u Kostelíku v horách, jaro opět přesvědčivě zvítězilo nad zimou. Co je to za sílu, která má tu potenci vytrysknout každoročně ze všech záhybů zimy a přemoci ji? Nezbývá nám, než v úžasu vše bedlivě pozorovat, děkovat a radovat se. To vše jsme v sobotním dopoledni činili. Na tvořivou část přišlo asi 70 bojovníků a na zpěvavou přesně 55 (jeden počtář to takto sečetl). Pomlázky rostly pod rukama dětí i dospělých, vajíčka všech barev byla pečlivě dozdobována a velikonoční holubičky s křidélky a na niti svou křehkostí budili opatrnost. Většina z přítomných jsou rodiny a stálí návštěvníci Horní Lipové povětšinou z měst a tak venkovský rozměr velikonoc v nich vyvolává velkou rezonanci. Také zpívané spirituály měly v sobě osvobodivou jiskru starých příběhů, ve kterých ještě dobro bylo dobrem a opak opakem. Tři hodiny uplynuly jako voda v blízkém potoce a tak omyti zdejším čistým časem jsme dovršili přírodně - lidský rozměr slavení velikonoc. Ten duchovní budeme prožívat v sobotu 7.4. kdy v 19.00 uskutečníme pravoslavnou oslavu Vzkříšení Kristova, zaplanou svíce a do ztemnělého kostelíku se opřou nápory Božské Nevysvětlitelné Přítomnosti.

 

Pozvánka na sobotu 31.března

20. 3. 2018

Velikonoční svátky jsou tak trochu tajemnější než ty vánoční. V těch se narodí dítě, to většina z nás má a ví kam tuto informaci mentálně zařadit. I velikonoce začínají poměrně srozumitelně smrtí člověka, ale potom po třech dnech je tu vzkříšení se kterým zkušenosti nemáme. A tak si můžeme jen říci krásný barvitý příběh. Který ovšem můžeme prožít a zpřítomnit i v kostelíku v horách na bílou sobotu, kdy v 11.00 dopoledne budeme společně podle připravených zpěvníků zpívat. Nebudou to písně ledajaké, ale přímo od skupiny Spirituál kvintet a s tématikou od Noeho až k poslednímu soudu. Dá se říci, že přezpíváme celé podstatné dějiny světa. Po takovém výkonu by jednomu i vyschlo v hrdle a proto bude připraveno tradiční svařené víno. Ale již předtím, přesněji v 9.00 na tom samém místě budeme velikonočně tvořit malovaná vajíčka, plést pomlázky, otloukat píšťalky a konat další jarní dovednosti. Dá se říci, že jak příznivci šikovných rukou, tak nesmělí zpěváci či milovníci velkých starých příběhů si mohou v ten den přijít na své.   

 

Smrt jest vynesena, radujme se

18. 3. 2018

Nejen psychologové již dávno zjistili, že to čeho se podvědomě nejvíce obáváme je právě smrt. A my jsme ji včera námi vyrobenou a vyšňořenou nesli vsí. Monumentálně čněla v průvodu vědoma si své role života ničitelky a lidí rozlučitelky. Podobně jako naši předkové jsme si ji "vychutnali" a odeslali ji po vodě někam daleko pryč. Je to vždy zvláštní okamžik, mít alespoň jedenkráte v roce, nad ní převahu. V sobotu sněžilo, byl mráz, pofukovalo, tedy naprosto neideální podmínky pro příchod jara. Ale právě pro tu nepřízeň snad přišlo neuvěřitelných 30 lidí, kteří z plna hrdla volali staré lidové veršíčky a lákali tak jaro z úkrytu. Předříkávač a zaříkávač zimy Zdeněk Korčian opět skvěle improvizoval a tak jsme rozradostnělí na mostku u Jozefa Sekuly pro jistotu smrt 3x sprovodili z naší blízkosti. Je to již po dvanácté co tuto činnost provozujeme a letos byla zdá se nejvydařenější, snad to bylo i následným posezením v teplé Kovárně. Účinnost na přírodu má náš pochod  s morenou většinou tak do 14 dní, takže na velikonoce se můžeme těšit na slušné  počasí.  

 

Nech mě milá smrti...

9. 3. 2018

... mám já co činiti. Možná jste poznali úryvek z moravské lidové písně, která předznamenala tradiční vynášení smrtky, které se uskuteční již za týden v sobotu 17.3. Jako obvykle se sejdeme ve 14.00 před domem U ospalého heligonu a se smrtkou projdeme částí obce až k penzionu Kovárna. Budeme se radovat a za pomocí lidových říkadel rozhodovat souboj mezi zimou a jarem v ten správný a přijatelný výsledek. Mořena bude letos trochu v jiném hávu, než na jaký jsme byli zvyklí. Konec konců sama smrt mívá také různé roztodivné převleky. Můžeme se tedy těšit na Zdeňkovu recitaci starobylých textů, tající sníh a závěrečné posezení u Josefa Sekuly... zanéchaj obilé, stroj sa v růcho bílé, už je ti se mnů jíti, všecko opustiti... 

 

Svět se 5x otočí a hned je tu výročí

1. 2. 2018

Ano právě přesně před pěti lety 1.2.2013 odpoledne jsme vysvětili základní kámen kostelíku a památníku a vše začínalo. A tak dnes 1.2.2018 jsem si zopakoval tehdejší dopolední činnost, kterou bylo hodinové kruhové chození okolo pomyslného půdorysu a přemítání nad idejí budoucí stavby. Musím přiznat, že byť jsem věřící, tak nikdy bych nevěřil, že se to podaří uskutečnit za 1 rok, 1 měsíc a 1 den. Tehdy jsme se v onen den potkali se Zdeňkem Korčianem, který se ukázal býti rozhodující kartou v riskantní stavební hře. Dnešní chození v kruhu bylo přemítáním děkovným, před očima mi vystupovali hlavní aktéři tehdejší partie, donátoři, stavebníci či kritici. A tu v tom dnešním minulém snění náhle u vchodu do kostelíku stanul reálný Zdeněk, jakoby veden prozřetelností, přišel nedomluveně právě včas, abychom v krátkosti vzpomněli na jubileum. Zítra se uskuteční schůze spolku Kostelík v horách, která provede podrobnější exkurzi do své minulosti a zároveň se podívá, byť pouze klíčovou dírkou, co nám může letošek s osmičkou na konci smysluplného uchystat. Doufám, že ony dva prošlapané životní kruhy minulosti a současnosti se spojí a vznikne tím položená osmička, která nás povede do tvořivé nekončící budoucnosti.    

 

Ať žije fotografie

25. 1. 2018

Nedávno jsme vložili do fotogalerie soubor čtyř akcí z minulého roku. Fotka má totiž tu vlastnost, že dokáže spoutat okamžik do věčné podoby nehybného obrazu. Znáte ten pocit, když si prohlížíte staré fotoalbum a říkáte si nostalgicky, to všechno odnes čas. Čas totiž není nic jiného než spojnice událostí, čas totiž jakoby neexistuje, není vidět, jsou jenom ty události. Proč to takhle komplikovaně píšu? Protože až tak rád nefotím. Rozumím nedávno zesnulému Umbertu Eccovi, který poslední fotku udělal někdy v roce 1960 v jednom italském chrámu. A tam si uvědomil, že když fotí,tak v tom chrámu není úplně přítomen a ta událost kterou by měla fotka zachytit není právě úkonem focení plně prožita. Tolik moje alibi proč na našich webových stránkách je tak málo fotek. A tímto také velmi děkuji Aničce Voženílkové, že tuto obětavou práci fotografa za mě na našich akcích vykonává. 

 

Výčitky svědomí

12. 1. 2018

Tak mě dohnaly výčitky svědomí. Asi na začátku roku běžím nějak pomaleji nebo co jiného, ale vzhledem k tomu, že v roce 2017 bylo příspěvků na našich stránkách pomálu, tak to chci letos napravit. Vždy od srpna každoročně visí nad všemi čtyřmi dveřmi kostelíku slavnostní výzdoba. Je připravována ke chrámovému svátku ( Proměnění Páně, 19.8. ) a je takovým připomenutím krásy přírodních produktů naší vlasti. Tyto naturální produkty jsou v červenci uchopovány a přetavovány k vyšším věcem tvořivou rukou členky našeho spolku, Věry Šustrové. Z Hané si přiveze obilé, z vyšších poloh len a další ingredience a ponoří se do alchymistické tvorby, která nakonec umístěná nad vchodové kříže hlásá krásu. Opravdu ty loňské věnce, které se nad míru povedly, jsou letos stále na svém místě. Bylo mi líto je sundat a ani mohutné vichry, ani ptactvo nebeské se jich nedotkly. Ovšem jsou tam už pouze tři. Čekáte tedy kriminální zápletku se zločinným pozadím? Na podzim jsem měl jednodenní kontrolu svých nadřízených a po běžné administrativní agendě se ostravští revizoři chtěli podívat na kostelík. Prohlédli si ho a zrak nejvýše postaveného účtujícího se v dlouhém zadumání zaměřil na obilný věnec nad vchodem. Nemusím tedy příliš zdůrazňovat, že kontrola dopadla na výtečnou a Ostravu po právu zdobí výtvor vysoké slezské kultury. Toť krása malého ve velkém.     

 

Nehmotné vize pro rok 2018

10. 1. 2018

Napadne nás, je-li něco nehmotného, tak to snad ani neexistuje. Ale vzpomeňme na slova písně z filmu Ať žijí duchové, "neexistuje, i když tady je, duch neexistuje..." Génius loci, tedy duch místa, který vyvěrá přímo ve středu kostelíku nás stále tiše ponouká k realizaci nehmotných myšlenek. Kupříkladu nám loni poradil, abychom dali na mramorový kříž v centru památníku trnovou korunu vytvořenou z ostnatého drátu (jako památku na zajatecké tábory). Do kovového věnce jsou takřka neznatelně vetkány rudé korálky jako znamení prolité krve. V této souvislosti se nám tedy může reálně zdát, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie. Že neuhodnete z kolika metrů ostrého ostnáče je výsledný korpus utvořen? A kolik skutečné krve bylo při jeho neskutečně komplikované tvorbě prolito. Co neviditelně-realistického tedy plánujeme pro letošek? Březen - vynášení smrtky, duben - velikonoční zpívání, květen - oslavy konce války, srpen - pouť ke svátku Proměnění, září - svatováclavské zpívání, listopad - den válečných veteránů, prosinec - vánoční zpívání. Přesné termíny vám budou s předstihem včas oznámeny.   

 

Vize v roce 2018

9. 1. 2018

Slovo vize je odvozeno od vidět a značí ponor do věcí budoucích. Pokusme se tedy s kostelíkem vnořit do futuristické řeky s názvem 2018. Vize první - jeden dobrý dárce nám chce darovat zvon a tudíž je třeba postavit zvoničku. Vybetonovaný čtverec je na ni již připraven a tak doufám, že najdeme i návrh jejího vzhledu, peníze a kvalitní řemeslníky. Snad tím zrealizujeme slova písně jednoho českého slavíka Už z hor zní zvon...  Vize druhá - tůňka u kostelíku je líhništěm neutuchajícího života a hostí množství živočichů a rostlin, ale nějak nám začíná zarůstat řasami. Snad si s tím matka příroda poradí, ale my netrpěliví otcové ji v tom chceme pomoci. Rádi bychom napojili tůň trochou vody z blízkého potoka a  tím ji dodali žádoucí kyslíkové živiny. Při té příležitosti také poprosíme našeho dvorního architekta pana Kaňka o návrh baptisteria(křtitelnice) umístěného před tůňí. Vize třetí - máme již podklady od CHKO na informační panel o rostlinstvu a živočišstvu v okolí tůně a také naše informační podklady prezentující kostelík. Spojíme to dohromady a pan Neuwirth doufáme vytvoří působivý panel či panely umístěné u cesty. Vize čtvrtá - byl nám darován milou paní z Domu u Markétky, historický opracovaný mramorový blok, který by měl u kostelíku vytvořit stůl (mensu) a dát u laviček prostor ke stolování. Tolik hmotné vize a příště zkusíme načrtnout skicu těch vizí nehmotných.  

 

Co se v kostelíku děje, když se nic neděje

8. 1. 2018

Také vás napadlo jak to vypadá v kostelíku, když se v něm nepořádají větší akce. Takže ráno po kuropění se kostelík odemkne, zhasí se tam svíce, která v něm hoří celou noc a zapálí se denní svíce. Takřka stále v něm něco září. Aktuálně je-li sníh tak kovové oklady ikon zrcadlí bělobu padlého sněhu. Je tedy odemčeno a podle situace se trousí turisté a návštěvníci. V letních měsících od května do listopadu sloužíme odpoledne ve všední dny akafisty (to jsou asi půlhodinové modlitby na rozličná témata) a jednou týdně sv.liturgii. Taktéž v létě zhruba na měsíc se scházíme s dětmi na přívesnickém minitáboře, kde probíráme velké postavy biblické historie, zpíváme, řešíme logické záhady a podobně. Loni jsme sehráli i divadelní kus o jedné schopné dívce jménem Ester. To vše v kostelíku. A pak přichází večer, zapaluje se večerní svíce a někdy kolem 21.00 přichází takřka denně tajemná paní z Dolní Lipové, má to k nám nahoru asi 2,5 kilometru. Zapálí si svoji svíčku posedí, rozjímá a modlí se. Praktikuje to už asi skoro 2 roky, kdy denně ujde svých 5 kilometrů což vynásobeno dává dohromady přes 3000 našlapaných km. Mohla jít s touto délkou do Compostelly, ale zdá se že lze chodit i do Horní Lipové. Klobouk dolů. Samozřejmě také v kostelíku křtíme, loni to bylo 6 nových pravoslavných a jedna řecko-nicaragujská svatba. Po 22.00 se kostelík zamyká a je určen pro výmluvné mlčení vnitřního prostoru. To je takřka vše, když se v kostelíku nic neděje.