Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod nejvyšším bodem Rychlebských hor, stranou od civilizačního ruchu se nachází malebná obec Lipová-lázně. V její části Horní Lipová, v místě zvaném Dlouhá dolina je pozemek, který si vybralo občanské sdružení Kostelík v horách k postavení pravoslavného chrámu (kostelíku) a současně památníku válečným zajatcům z doby 2. světové války.

 

Smyslem našeho počínání je připomenout jména asi 6000 anglických, francouzských, polských a ruských zajatců, kteří v letech 1939 až 1945 pracovali, trpěli a umírali na Jesenicku. Polovina z nich pocházela ze zemí bývalého SSSR a po skončení války je čekal tragický osud tzv. vojenských zrádců a jejich stopy končí obvykle ve stalinských gulazích.

 

Prostory architektonicky zajímavého chrámu, zasvěceného svátku Proměnění Páně a sv. Nektariu Eginskému, budou sloužit nejen k duchovním účelům, ale najdou zde místo i jednotlivá jména zapomenutých zajatců. V současné době se badateli, panu Janasovi, podařilo shromáždit již 400 jmen – osudů.

 

Samotná stavba chrámu-památníku započne v letních měsících roku 2013 a náklady jsou odhadovány na 2,2 milionu korun. Aktuálně máme shromážděno zhruba čtvrtinu této částky a zbylý obnos hodláme získat z darů, dotací a příspěvků.

 

Vzniklý památník by se tak stal jedním z mála míst naší vlasti, ve kterém se příběh válečných zajatců připomíná a zároveň prvním pravoslavným chrámem postaveným ve Slezsku.

 

Okolo chrámu-památníku současně vznikne přírodní odpočinková zóna s nádhernými výhledy na vrcholové partie pohoří Jeseníků.

 

Stavba vzniká za významné podpory obce Lipová-lázně.

 

Architektonické řešení je dílem architektů Jindřicha Kaňka, Vilmy Kaňkové a Vojtěcha Koudelky.

 

Libor Kratochvíla a Zdeněk Korčián

 

 

 

 

 

 

Letní pouť v Horní Lipové

25. 8. 2016

Letošní srpnová pouť měla svůj zvláštní zvukový půvab. Poutníci byli přivítáni takřka čtyřicetičlenným pěveckým sborem Minstrel z polského města Plock a jejich úvodní latinské a polské chorály se nesly daleko obcí. Zbylou částí putování zněl prastarý kulturní jazyk - řečtina v intimním provedení ženského  sboru Chorodia Agiu Georgiu. Samotnou pouť za standartami a křížem vedli o.Daniel a o.Josef s tématem lidské zralosti a smyslu stáří, které jakoby nabízela sama okolní majestátná takřka podzimní příroda. V pěti zastaveních, kde byl vždy čten chvalozpěv, poutníci byli proslovy vybízeni k přijetí smyslu svého osobního dozrávání a zároveň k odevzdávání (nelpění) na věcech sice důležitých, ale žel pomíjejících jako je majetek, zdraví, moc a lidské ego. Pomalý krok, tklivé byzantské hymny tak poznenáhlu navodili ztišující rytmus, který dal poutníkům prostor k obrácení své pozornosti k nitru a k hledání pokladu (moudrosti), která tam sídlí. Po hodině putování ke kostelíku a památníku válečným zajatcům asi třicítka přítomných byla v chrámu svědkem obřadu požehnání a posvěcení přinesených darů letošního krásného léta. Poté byly připraveny hry pro děti a asi dvacítka hudebních nástrojů z daleké Polynésie. Cíle akce bylo snad dosaženo. Lidé se setkali, poděkovali za dary okolní přírody a budou posíleni dál pokračovat ve své osobní životní pouti cestami více nebo méně křivolakými.  

 

Pozvánka na pouť 20.8.2016

6. 8. 2016

Již podruhé, tedy tradičně, vás zveme na předposlední sobotu v srpnu na pouť ke kostelíku a památníku. Vše jak pevně doufáme bude jako loni. V 9.00 se shromáždíme  u penzionu U ospalého heligonu a zhruba půl hodiny budeme putovat místními lukami, přemítat o podstatných věcech a nechávat se uchvacovat krásnými řeckými zpěvy. Po příchodu do kostelíku požehnáme novému medu, bylinkám, ovoci a zelenině a tedy můžete si přinést i svůj košíček s těmito produkty na posvěcení. Poté bude pokračovat soubor Chorodia Agiu Georgiu byzantskými a řeckými koncertními skladbami. Toliko k hlavním bodům dopoledne, které pouze napsány nemohou postihnout to nejdůležitější na pouti samé, totiž poděkování za léto, za život, za vlnící se trávu, míhající se oblaky, sytý vzduch a lehký takřka neznatelný pohyb v našich srdcích. Nuže vše je připraveno a tak tedy nasledanou v ono slunečné sobotní jitro. 

 

Trávo, trávo, trávo zelená

7. 6. 2016

Je začátek června a v tuto dobu naši předkové kosili první trávu, aby bylo čím krmit přes zimu. My sice nemáme co krmit, ale každoročně se u penzionu Kovárna pořádá kosení louky. I tuto sobotu 11.6. v 8.00 tomu bude nejinak. Při kosení se kopcem nesou zpěvy hanáckého sboru Rovina, který nám v 11.00  také zapěje v kostelíku tklivé a táhlé písně ze středu Moravy. Když jsme u toho rostlinstva, tak můžeme u kostelíku pozorovat zajímavý jev, pro biologa možná zřejmý, ale pro laika podivuhodný. Před dvěma lety byl prostor (zemina) před památníkem upraven a každý rok od jara do podzimu samovolně "produkuje" pestrobarevnou nádheru. Původně jsme chtěli na zeminu osít anglický trávník, který je sice jednolitý a upravený, ale poněkud sterilní. Nakonec převládla myšlenka nechat přírodu tvořit ze svých semenných zdrojů samotnou. A letos jsme si řekli, byla to dobrá volba. Již loni jsme užasle vídali co měsíc se měnící koberec květů z různých rostlin, ale letos se jedná o doslova záplavu. Nejsa botanik oceňuji vše vzrostlé pouze podle barev - začíná vždy bílá sněženek a bledulí, poté přichází lavina žlutých pampelišek, poté byla fáze suchomilných drobných květů a nyní obří kopretiny a růžové zvonky spolu s něčím fialovým. Vše je výškově rozděleno na patra a oko má na čem spočinout. Hrubým odhadem je na takové malé ploše přítomno asi 30 výrazných samostatných rostlinných druhů, které zatím nekosíme a necháváme je dozrát. Je radost si sednou na pětici nových laviček a nechat se tou pestrostí uchvátit a reálně potvrdit pravdivost slov akafistu, který se modlíme vždy v pondělí - Síla Ducha Svatého dává každému kvítku rozkvést v jemnou vůni i něhu barev, toť krása Velkého v malém. Chvála i čest Bohu oživujícímu, rozestírajícímu luka jako kvetoucí koberec...   

 

Den vítězství

15. 5. 2016

Oslavy dne vítězství se tentokrát netýkali našeho hokejového týmu na MS, ale zápasu, který se odehrával na Jesenicku před více než 70.lety.Tehdy to byl zápas vskutku na život a na smrt. Kdyby v tomto klání zvítězili borci z velkoněmecké říše, tak bych tato písmena nepsal a vy byste je nečetli.V české kotlině dle plánů vítězů mělo zůstat jen 25% slovanského obyvatelstva (určeného k poněmčení) a  75% zbylého by bylo odsunuto (rozuměj dříve či později likvidováno). Proto tak zarputile každoročně slavíme konec 2.světové války, neboť je začátkem naší osobní existence. Vše co bylo uvedeno na níže umístěné pozvánce se vskutku v sobotu 14.5.2016 v Rudohoří a v Horní Lipové stalo. Velvyslanec deváté největší země světa dorazil na shromaždiště jako první a děkoval že byl pozván (opravdu děkoval upřímně). Atašé generálního konzulátu největší země světa přijel z hostů sice poslední, ale zato s překrásným věncem. Sešlo se na shromaždišti celkem 50 věrných (věřili, že nebude pršet) a byli označeni na klopu krásnou bílou uměleckou holubicí z dílny paní učitelky Věry Šustrové. Poté se kolona aut vydala nádhernou krajinou k lesnímu hřbitovu, tam již čekala pochodující JDG za kterou jsme průvodem dorazili k hrobům. Nutno říci k velmi dobře ošetřovaným. Vojenský kaplan AČR hroby vysvětil a my jsme odsloužili panychidu za oběti válek. Zvláště působivé byly dvě minuty ticha, kdy zde přítomné ptactvo nebeské burácelo svým zpěvem nejen jaru. Centrální pomník byl obložen věnci hostů a neměl jsem pocit, že to bylo jako z Krylovi písně ze začátku 60.let. Zástupci východních národů velmi děkovali panu Janasovi, za zdvižení pochodně paměti a úcty ozařující zdánlivě ztracené tváře válečných zajatců, kteří na nás hleděli ze hřbitovních křížů. Druhá třetina ze sobotního programu se odehrávala v památníku a kostelíku v Horní Lipové, kde byli hosté neformálně seznámeni s historií místa a hledali na skleněné tabuli čítající již 1400 jmen reprezentanty své vlasti. Při výměně darů mezi přítomnými došlo i na působivou chvíli, kdy potomek původního německého obyvatelstva poslal pracovníkům obou východních velvyslanectví lahve s vínem jako gesto dobré vůle. Poté se památníkem nesly verše Jiřího Suchého. Mladý recitátor zvláště při slovech " Já nevěděl jsem přesně proč do rány jsem vlít, ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít" dokázal zvlhčit oční víčka nejen u žen.  Poslední třetina se uskutečnila v penzionu Kovárna při skvostném občerstvení, kde Zdeněk Korčian svou kouzelnou historkou z Kazachstánu  naladil přítomné i na radostný rozměr života plného svíčkové, slivovice a humoru. V tento den se i prodlužovalo a tak mnozí odjeli s panem Janasem do nového minimuzea v České vsi, kde příběh válečných zajatců, kdysi začal být rozplétán.    

 

Pascha v Horní Lipové

15. 5. 2016

Použití slova pascha o velikonocích je ve dvojím smyslu, jednak vyjadřuje přechod odněkud někam, ale také utrpení. První pascha ve vysvěceném chrámu měla více podob. Je čtvrtek před Velkým pátkem, sněží jako v lednu, za pět minut svítí nádherně sluce, a tak snad i příroda ukazuje v zápase zimy s jarem, jaký boj dobra se zlem se může odehrávat v našich srdcích. V tuto dobu volá pracovník televize NOE, že by rád natočil velkopáteční obřad vynášení pláštěnice na slezské vesnici. Pláštěnice je zobrazená podoba Krista, který je ukládán do hrobu. Již dva měsíce nám pláštěnici tepá do hovězí kůže místní mladá výtvarnice. Stihne to do pátku? Ano, ve 14.00 přijíždí televize, ve 14.05 výtvarnice přináší pláštěnici, kterou netrpělivě rozbalujeme a instalujeme do chrámu. Načasování je více než přesné a tak v 15.00 s ní ( 15 přítomných )  obchází chrám za zpěvu, zvuku klepadla a okuřování. Je vnesena doprostřed kostelíku na místo Božího hrobu a dva odvážní do něho sestupují a symbolicky také v sobě pohřbívají to co nepatří do přítomnosti Boží. A tak zachránce lidského rodu přechází skrze utrpení z života do smrti. Je ticho, smutek, který je však světlý, protože již se díváme do soboty večera. Přesněji do 20.00, kdy je v sešeřelém chrámu zapálena první svíce a od ní svazek voskových svící v počtu 33 (dovezených z Jeruzaléma), které vzplanou jako pochodeň a září tmou spolu se zvoláním Kristus vstal z mrtvých - začíná velikonoční jitřní obřad, který je vyústěním přípravného postu, bez kterého je radost ze vzkříšení jen těžko pochopitelná. Nitro člověka je pomalu zaplavováno tichou radostí, že smrt je už teď vedlejší, neboť hlavní postava velikonoc ji přemohla a vrátila se do životní hry. Na konci bohoslužby je už kolem nás úplná tma, která je spolehlivě ovládána světlem, které vyšlo z hrobu a jež si přítomná jedenáctka (nikoliv fotbalová, ale duchovní) v podobě zapálené paschální svíce odnáší do svých domovů. V pravdě vstal z mrtvých.        

 

Pozvánka na ukončení války

7. 5. 2016

Květnové dny jsou tradičně určeny vzpomínce na konec největšího ozbrojeného konfliktu, jakého byl zatím člověk schopen. Je jeden krásný májový řecký velikonoční pozdrav - Christos anésti,(Kristus vstal zmrtvých) a odpovídá se Aléthos anésti (opravdu vstal zmrtvých). Slovo aléthos je odvozeno od řeky zapomnění Léthé, z níž pily duše převezené Cháronem na louku, která se prostírala po celém podsvětí. Kdo je mrtev je dle této logiky v zapomnění a sám si nic nepamatuje. Tuto starořeckou moudrost jsme se rozhodli nesdílet a dát před léthé ono velké A (tedy nezapomnění). Aby se z nezapomnění stala pravda, tak to vyžaduje jisté úsilí. Právě k němu jste zvání na sobotu 14.5.2016, členem našeho spolku Romanem Janasem, jenž neúnavně mapuje a pečuje o hřbitovy válečných zajatců. Co se bude dít? V 10.00 se potkáme u restaurace U Cimbury v Domašově a odtud se vydáme na lesní hřbitov v Rudohoří. Tam odsloužíme panychidu za zesnulé vojáky a odhalíme keramické fotografie s portréty zatím nalezených pohřbených. Položíme věnce, promluvíme o důležitých věcech týkajících se života a smrti. Poté se přesuneme do Horní Lipové k památníku a kostelíku, kde na tabuli doplníme další desítky nových jmen vylovených z podsvětní řeky Léthé. Po obědě se rozjedeme do České vsi k otevření muzejní expozice věnované válečným zajatcům a shlédneme unikátní fotografie z konce 2.světové války. Hosté v sobotu tentokráte budou z vyšších pater - velvyslanec Kazachstánu s doprovodem, atašé ruského generálního konzulátu z Brna, vnučky maršála Koněva z Moskvy, vojenský kaplan AČR a další. Samozřejmě do hlavní role sobotního dne jsou obsazena jména a osudy těch, kteří účinkovali na území Jesenicka před více než sedmdesáti lety a bez nichž by bylo nyní mnohé zcela jinak.  

 

Východní velikonoce

24. 4. 2016

Západní velikonoce s lidovými zvyky a se zpěvy jsme prožili v kostelíku koncem března a nyní nás čekají velikonoce východní (zvané též Pascha). Oslavě předchází více než čtyřicetidenní postní úsilí, kdy se můžeme zbavovat nejenom tukových zásob na těle, ale především negativních zásob na duši. Poslední sobotu v dubnu, za soumraku, přesněji ve 20.00 se sejdeme u kostelíku, abychom se plně ponořili do 2000 let mladého mystéria o smrti a vzkříšení. Kdo je naladěn na velikonoční notu a již někdy zažil radost této noci, tak na ni nikdy nezapomene. V tento samý den v Jeruzalémě, přímo na místě pohřbení Krista sestupuje z nebe lidmi nestvořený blahodatný oheň. I my v Lipové budeme na velkou sobotu se svícemi obcházet večer kostelík (hrob), zapalovat svíce a zpívat o "nemožném", že totiž i naše smrt může být přemožena. Na konci obřadu také tradičně světíme v košíku všechny přinesené pokrmy (od sýrů po klobásy), ťukáme si uvařenými vejci a naplno voláme paschální pozdrav "Kristus vstal z mrtvých" a odpovídáme "vpravdě vstal z mrtvých". Nuže přijďte to prožít na vlastní hříšnou kůži.  

 

Smysl našeho počínání

24. 4. 2016

Nacházet smysl v lidském počínání je jednou z nejsladších odměn v životě člověka. Smyslem existence našeho památníku je připomínat zapomenuté osoby velké války na Jesenicku a v tomto týdnu k nám přišla nečekaná odměna. Prosklená stříška kostelíku se za dva roky "provozu" malinko znečistila a tak jsme požádali místního pokrývače a horolezce o její zprůhlednění.Po skončení práce si v památníku začal prohlížet jména padlých lipovských občanů z 2.světové války a našel tam k našemu údivu i svého dědečka. Začal vzpomínat, co o něm v rodinné paměti zůstalo zachováno a ono jméno už nebylo pouhou literou, ale před námi začal z minula vyvstávat obraz člověka z masa a kostí. Odměna byla v tomto případě dvojnásobná, protože jsme s panem řemeslníkem vzpomněli i na jeho vklad do vzniku kostelíku.V srpnu před sedmi lety nám na blízkém domě opravoval v osmi metrech oplechování střechy a dotkl se elektrického vedení, které ho drželo pevně ve svém sevření. Stáli jsme s manželkou pod žebříkem a nevěděli co v rychlosti dělat pro jeho záchranu. Jako první nás napadla rychlá modlitba a nehybný pan řemeslník duchapřítomně odkopl žebřík, na kterém stál a zřítil se vlastní vahou (přes 100 kg) z výše dolů. Předpokládali jsme, že když to "dobře" dopadne, tak bude celý dolámaný. Ke svému i našemu údivu se po pádu zvedl, oprášil se a po svých odkráčel, řka že měl prostě štěstí. Po několika dnech nám volal, že nad tím přemýšlel a že to asi nebylo pouhé štěstí, takže nám tím potvrdil domněnku, že zázraky, divy a znamení se prostě dějí. Tak i proto kostelík na tomto místě. 

 

Velikonoční zpívání 2016

12. 4. 2016

Západní velikonoce jsou již minulostí, východní velikonoce nastanou v krásném datu 1.května. V Horní Lipové jsme tak někde ve středu mezi východem a západem a proto si pro jistotu připomínáme obé. Pro první připomenutí jsme si připravili poslední březnovou sobotu něco pro ruce a pro hlas. Chtěli jsme vyzkoušet jestli nabídka pletení pomlázek, malování vajíček, práce s lipovým lýkem a tvorba z pedigu bude mít i svoji poptávku. Měla. Již od devíti hodin se ke kostelíku trousili rodinky s dětmi menšími či většími a tak naši učitelé lidové tvorby v pořadí Václav Voženílek, Jitka Čeladníková, Věra Šustrová a Marie Zbranková měli co ukazovat. Sám si něco vyrobit je něco naprosto jiného než si sebekrásnější věc koupit. Je tam přítomná radost nejen z vlastnění věci, ale především z tvorby ( stáváme se tím tak trochu podobni Stvořiteli ), která je zcela originální i když jistě ne dokonalá. Tato tvořivá radost postupně přešla i na mnohé dospělé návštěvníky, kteří se poslušně vrátili do učednických let. Dobrá šedesátka zručných párů rukou se zapojila do pomyslné štafety, kdy dovednosti našich předků skrze naše ruce můžou být předány našim potomkům. To není zas tak málo. Ovšem předávání tento den teprve začínalo. V druhé části dopoledne od 11.hodin jsme si troufli "zpívat" těžké písně Spirituál kvintetu, opět poprvé a bez společného nácviku. To vyžaduje velkou troufalost, ale my ji tento velký bílý den měli. Doufali jsme pochopitelně v kouzlo množství (odhadem přítomno dobrých 50) hlasů, kde ty méně znělé budou pohlceny těmi preciznějšími a především, že ten spirituální text překryje vyskytlé prohřešky. Díky paní Anně Voženílkové (vítězka Word press foto Tříkrálové sbírky na Jesenicku) , která neúnavně fotila a natáčela celé dlouhé dopoledne, jsme se posléze slyšeli. Resultát ze slyšeného je pochopitelně sice neobjektivní, ale zato správný - neznělo to vůbec špatně a je nutno říci, že 15.dubna 2017 to bude ještě lepší. Výborně zhotovený zpěvník paní učitelkou Věrou Šustrovou si mnozí odnesli jako kořist, z které budou dozajista pravidelně nacvičovat. Prostor mezi jednotlivými písněmi ( bylo jich celkem 14 ) tradičně vyplňovala paní ředitelka Bohumila Tinzová, zvyky a pokrmy našich předků. Bílé víno na bílou sobotu spolu se zbytky bílého sněhu snad také v průběhu oněch čtyř hodin trochu prosvětlilo některé tmavé kontury v našich duších. A to bylo smyslem oné soboty a velikonoc.    

 

Ostrovy v moři času

11. 3. 2016

Vteřino stůj ač vůbec nejsi krátká, tato slova z filmu Fantom z Morisvillu, jsem si vybavil při vzpomínce na vánoční čas. Řeknete si, proč myslet na vánoce na prahu velikonoc? Ano všechny svátky jsou pomyslné ostrovy v moři tekoucího času a mají tedy ze své přirozenosti k sobě blízko. Trochu bilancování loňského vánočního zpívání v kostelíku nám tedy nemůže ublížit. V sítu času zůstávají ty nejdůležitější momenty a tak po třech měsících se na ně podívejme. Na štědrý den se sešlo okolo 50 svátečně naladěných hlasů, neboť snad nebylo přítomného, který by alespoň chvíli nezpíval. Neškolená hrdla však nemohla zadržet příval radosti z velkého Dne, a kupodivu vše krásně harmonizovalo. Teplota předešlého dne 23.12. byla 12 stupňů a slunce, tedy identická jako v biblickém Betlémě, alespoň podle yr.no,, na dohled bečely sousedovy ovce a v kostelíku bylo teplo jako v jeskyni narození. Iluzi historického obrazu navodila i zde přítomná mladá paní z Jamajky, která svou tmavou pletí dokonale nahradila mága z východu Baltazara. Při pohledu do tváří pějících byla kromě soustředění na text patrna i jistá nostalgie ze zpěvů našeho dětství. Péče paní učitelky Věry Šustrové a dětí, vytvořila nejen zpěvníky, ale i malá přání rozdávaná při první písni mladými listonoši. Krásnou vyváženost ke zpěvům zabezpečila paní ředitelka archivu Bohumila Tinzová povídáním, co vlastně naši předkové po zpívání koled jedli. Bezesporu jsme ten den nasytili duši i tělo a trochu s obavou jsme očekávali 29.12. kdy jsme pěli podruhé. Opět přišlo okolo 50 návštěvníků, ale překvapivě úplně jiných. I písně zněly trochu malino odlišněji, možná vlivem blízkého konce roku, kdo to přesně ví.Bylo nadějné zde vidět množství malých dětí, jejich rodičů i prarodičů a doufat, že tento trojgenerační svazek moderní doba tak snadno neuvolní. Čím víc koled jsme zpívali, tím zněly lépe. Jako "viníka" krásného znění jsem v duchu označil přítomnou Alici Zapletalovou, potom jednu bývalou operní pěvkyni Národního divadla náhodně přišedší, ale nakonec jsem musel uznat, že "pachatelé" byli všichni, kteří podlehli duchu vánoc a nechali jím pět skrze své hlasivky. Do třetice a to původně zcela neplánovaně jsme zpívali i o silvestrovské noci, kdy jsme v kostelíku od 18.00 při svíčkách sloužili akafist díkůvzdání "Sláva Bohu za vše". Po bohoslužbě nás 16 lehce zimou nasáklých neodolalo a znovu zpívalo takřka všech 26 koled a vánočních písní z našeho zpěvníku. Je to sice trochu předčasné, ale již se těšíme na 24., 29. a 31. prosince léta Páně 2016, kdy v kostelíku znovu zazní zpěvy doby vánoční.