Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pod nejvyšším bodem Rychlebských hor, stranou od civilizačního ruchu se nachází malebná obec Lipová-lázně. V její části Horní Lipová, v místě zvaném Dlouhá dolina je pozemek, který si vybralo občanské sdružení Kostelík v horách k postavení pravoslavného chrámu (kostelíku) a současně památníku válečným zajatcům z doby 2. světové války.

 

Smyslem našeho počínání je připomenout jména asi 6000 anglických, francouzských, polských a ruských zajatců, kteří v letech 1939 až 1945 pracovali, trpěli a umírali na Jesenicku. Polovina z nich pocházela ze zemí bývalého SSSR a po skončení války je čekal tragický osud tzv. vojenských zrádců a jejich stopy končí obvykle ve stalinských gulazích.

 

Prostory architektonicky zajímavého chrámu, zasvěceného svátku Proměnění Páně a sv. Nektariu Eginskému, budou sloužit nejen k duchovním účelům, ale najdou zde místo i jednotlivá jména zapomenutých zajatců. V současné době se badateli, panu Janasovi, podařilo shromáždit již 400 jmen – osudů.

 

Samotná stavba chrámu-památníku započne v letních měsících roku 2013 a náklady jsou odhadovány na 2,2 milionu korun. Aktuálně máme shromážděno zhruba čtvrtinu této částky a zbylý obnos hodláme získat z darů, dotací a příspěvků.

 

Vzniklý památník by se tak stal jedním z mála míst naší vlasti, ve kterém se příběh válečných zajatců připomíná a zároveň prvním pravoslavným chrámem postaveným ve Slezsku.

 

Okolo chrámu-památníku současně vznikne přírodní odpočinková zóna s nádhernými výhledy na vrcholové partie pohoří Jeseníků.

 

Stavba vzniká za významné podpory obce Lipová-lázně.

 

Architektonické řešení je dílem architektů Jindřicha Kaňka, Vilmy Kaňkové a Vojtěcha Koudelky.

 

Libor Kratochvíla a Zdeněk Korčián

 

 

 

 

 

 

50.000

1. 12. 2016

Co asi tato vysoká číslice v nadpisu může znamenat? Je to výše sponzorského daru nebo snad množství let do konce světa? Ne, je to něco daleko krásnějšího. Jedná se o počet vstupů na naše webové stránky od jejich založení v polovině roku 2013 až do včerejšího dne. Nevím jestli je to moc či málo, každopádně jsou to kulatiny, které mohou vést k malému bilancování. Množství návštěvníků může kromě virtuální zvědavosti vyjadřovat i zájem o dění v reálném kostelíku a památníku. Těch co prošli na vlastních nohách dveřmi stánku ducha i paměti od otevření v srpnu 2014 do podzimu 2016 bylo okolo 7.000. Což v našem zapadákově (mnohé věci, jak jsme zjistili zde do sebe dobře zapadají) je povzbuzující. Kdo jsou oni návštěvníci? Největší část tvoří každodenní turisté, kteří nasyceni Lesním barem loví další místo k vyfotografování. Dále jsou to stálí účastníci našich tradičních spolkových kulturních a společenských akcí. V menší míře příchozí na bohoslužby a zájemci o duchovní rozměr lidské bytosti. Pak je tu kategorie příznivců historie či potomků jak válečných zajatců nebo padlých v obou válkách, jejichž jména jsou v památníku zvěčněna. A nakonec je tu poslední záhadná skupinka jednotlivců, kteří přichází ke kostelíku po zešeření a zapaluje svíčky v tichu houstnoucí tmy. Náš kostelík má totiž jednu velkou přednost, je otevřen od východu slunce až po dobu odebírání se ke spánku. A tak tedy slouží různým návštěvnickým kategoriím, přesně tak jak byl zamýšlen. Nuže, padesátitisícovka byla překonána, před námi je další náročný výstup k nejbližšímu vrcholu. 

 

Třikrát na sklonku roku

28. 11. 2016

Známé ruské úsloví praví "Bog ljubit trojicu", tedy má rád věci vyskytující se v trojici. Nelze tomu než přitakat a připravit se na tré zpívání koled v kostelíku. Právě dnes se začal na Lipovou shůry snášet bělavý sníh, teplota počala být negativní a příroda jakoby zatuhla v očekávání. Je tu postní čas, adventní doba a s ní schopnost se něčeho vzdát a něco podstatné očekávat, to vše přichází na scénu. Nezvyklé Ticho je vůkol nás, až z něho mrazí neboť jsme mnohdy  oblečeni do navykle špatného hluku. Toto pokojné zimní mlčení bude načas přerušeno hlasy s tradičními vánočními koledami a zpěvy vyprávějícími ten dobrý starý příběh... Poprvé se sejdeme v sobotu 24.12. v 11.00, opakovat budeme ve čtvrtek 29.12. opět v 11.00 a vše završíme v sobotu 31.12. v 18.00, kdy Díkůvzdáním a následným zpěvem písní zakončíme kalendářní rok.Příroda je nachystána i nebesa chtějí dát rosu a tak je to teď už jen na nás.    

 

Překvapivé zpívání

15. 11. 2016

Dvakrát do roka o víkendu se ubytuje v nedalekém penzionu Pod smrkem šumperský pěvecký sbor a trénuje své hlasy. A při tomto svém počínání, po večeři, když se setmí přicházejí jeho členové do našeho kostelíku prozvučit  naše stěny i nitro. Bývá to překvapivé, většinou zavolají den předem a tak na koncert s pozvánkou oslovíme jen pár sousedů. Tuto sobotu to u nás bylo 20 (zpěváků) na 20 (posluchačů) a byla to šťastná remíza. Ve chrámové tmě při jediné svíčce zní neviditelný zpěv jakoby vycházející odjinud a pozvolna tvoří v srdci sváteční rozpoložení. Původně avizovaných 20 minut zpěvu se postupně mění na 40 minut, ale to nikdo nevnímá, protože zpěv má tu moc někdy proměňovat čas, prostor i nás. Proto se již těšíme na jarní soustředění šumperských hrdélek, která jako dávní alchymisté pokusně proměňují obyčejnost v mimořádnost. Velmi děkujeme, že můžeme být přítomni při této večerní laboratorní práci.

 

Den válečných veteránů 2016

12. 11. 2016

Po válečných nocích přichází rok co rok mírový den 11.11. Ten letošní připadl poprvé co ho v Lipové slavíme na pátek. Poletovaly i drobné sněhové vločky, jakoby dotvrzení toho, že nejenom Martinské pranostiky, ale i svět kolem nás začíná fungovat jak by měl. Včerejší setkání u pomníku bylo postaveno na literárním slově, kdy jsme modlitbu, báseň a úvahu četli z útlé knihy Romana Brandstaettera, židovského autora, který za války přišel takřka o vše. A přesto nebo spíše právě proto je ve své básni Hamburk ochoten odpustit pachatelům. Odpustit, ale ne zapomenout. Jak sám říká, nemůžu zapomenout na ty hrůzy, neboť jsem sám součástí svých mrtvých. Tato myšlenka je klíčem k tomu proč se scházíme - jsme v rozličných způsobech částmi svých mrtvých, ať už geneticky nebo mentálně. Pietní rozměr setkání je jako každoročně doprovázen světlem odcházejícího dne (začínáme vždy v 16.00, zdůrazňuji pro ty co přicházejí v jiný čas) a končíme za tmy, kdy září pouze svíce naděje na pomníku. Naděje, že nepřibudou nové, čerstvé monumenty. Druhá část našeho setkání má také radostnou podobu následné hostiny U ospalého heligonu, která vyvažuje v našem nitru tíhu předešlého válečného závaží. Při pojídání přinesených sousedských pokrmů a zpěvu písní se život a  konec pracovního týdne hned jeví krásnějším. Děkujeme všem, kteří se na tomto dni podíleli, nebudeme je jmenovat, jsou to stále ti samí "pachatelé", jenž jsou "nepolepšitelní" a snaží se pomáhat nejen proto, aby se před předky nemuseli jednou hambit.   

 

Pozvánka na 11.11.2016

3. 11. 2016

Je odvěkou lidskou touhou zadržet čas, podobně jako mnohé jiné touhy zůstává tato neuskutečněna. Čas, ale zcela jistě můžeme trochu přibrzdit, pomyslným pedálem je naše vzpomínání  na věci a lidi minulé, kdy byť přítomni v dnešku se přenášíme do včerejška. A toto naše dvojí přebývání v čase vytváří zvláštní fyzikální napětí, které zpomaluje jednak naše vlastní zapomínání a také rychlost moderní doby. Jako každoročně na sv.Martina, který tentokráte připadl na pátek, se v 16.00 sejdeme u pomníku obětem válek v Horní Lipové. Jsme tradiční lidé a proto, je-li to možné děláme dobré věci, tak jako v minulých letech. Program je tedy nepřekvapivě následující - krátká panychida za vojáky, báseň Na flamberských polích, čestná salva Javornické dělostřelecké gardy, státní hymna, hudební okénko. Četba válečných análů nás tentokrát přenese z první do druhé světové války do blízkých Supíkovic, kde v zajateckém táboře prožil svůj působivý příběh muž jménem Horace Greasley. Budeme číst z loni vydané knihy s názvem "Zpívají ptáci i v pekle?", která kromě nás zaujala i hollywoodskou režisérskou hvězdu S.Spielberga, jenž uvažuje o jejím přenesení na filmové plátno. My 11.11. továrnu na sny předběhneme a něco se dozvíme nejen o údělu válečných zajatců. Po skončení pietní chvíle se přeneseme na krátkou chvíli do Domu u ospalého heligonu, kde si budeme  povídat , hodovat si a popíjet si nové víno. Předem děkujeme všem co přinesou domácí produkty v jakékoliv podobě.

 

Letní pouť v Horní Lipové

25. 8. 2016

Letošní srpnová pouť měla svůj zvláštní zvukový půvab. Poutníci byli přivítáni takřka čtyřicetičlenným pěveckým sborem Minstrel z polského města Plock a jejich úvodní latinské a polské chorály se nesly daleko obcí. Zbylou částí putování zněl prastarý kulturní jazyk - řečtina v intimním provedení ženského  sboru Chorodia Agiu Georgiu. Samotnou pouť za standartami a křížem vedli o.Daniel a o.Josef s tématem lidské zralosti a smyslu stáří, které jakoby nabízela sama okolní majestátná takřka podzimní příroda. V pěti zastaveních, kde byl vždy čten chvalozpěv, poutníci byli proslovy vybízeni k přijetí smyslu svého osobního dozrávání a zároveň k odevzdávání (nelpění) na věcech sice důležitých, ale žel pomíjejících jako je majetek, zdraví, moc a lidské ego. Pomalý krok, tklivé byzantské hymny tak poznenáhlu navodili ztišující rytmus, který dal poutníkům prostor k obrácení své pozornosti k nitru a k hledání pokladu (moudrosti), která tam sídlí. Po hodině putování ke kostelíku a památníku válečným zajatcům asi třicítka přítomných byla v chrámu svědkem obřadu požehnání a posvěcení přinesených darů letošního krásného léta. Poté byly připraveny hry pro děti a asi dvacítka hudebních nástrojů z daleké Polynésie. Cíle akce bylo snad dosaženo. Lidé se setkali, poděkovali za dary okolní přírody a budou posíleni dál pokračovat ve své osobní životní pouti cestami více nebo méně křivolakými.  

 

Pozvánka na pouť 20.8.2016

6. 8. 2016

Již podruhé, tedy tradičně, vás zveme na předposlední sobotu v srpnu na pouť ke kostelíku a památníku. Vše jak pevně doufáme bude jako loni. V 9.00 se shromáždíme  u penzionu U ospalého heligonu a zhruba půl hodiny budeme putovat místními lukami, přemítat o podstatných věcech a nechávat se uchvacovat krásnými řeckými zpěvy. Po příchodu do kostelíku požehnáme novému medu, bylinkám, ovoci a zelenině a tedy můžete si přinést i svůj košíček s těmito produkty na posvěcení. Poté bude pokračovat soubor Chorodia Agiu Georgiu byzantskými a řeckými koncertními skladbami. Toliko k hlavním bodům dopoledne, které pouze napsány nemohou postihnout to nejdůležitější na pouti samé, totiž poděkování za léto, za život, za vlnící se trávu, míhající se oblaky, sytý vzduch a lehký takřka neznatelný pohyb v našich srdcích. Nuže vše je připraveno a tak tedy nasledanou v ono slunečné sobotní jitro. 

 

Trávo, trávo, trávo zelená

7. 6. 2016

Je začátek června a v tuto dobu naši předkové kosili první trávu, aby bylo čím krmit přes zimu. My sice nemáme co krmit, ale každoročně se u penzionu Kovárna pořádá kosení louky. I tuto sobotu 11.6. v 8.00 tomu bude nejinak. Při kosení se kopcem nesou zpěvy hanáckého sboru Rovina, který nám v 11.00  také zapěje v kostelíku tklivé a táhlé písně ze středu Moravy. Když jsme u toho rostlinstva, tak můžeme u kostelíku pozorovat zajímavý jev, pro biologa možná zřejmý, ale pro laika podivuhodný. Před dvěma lety byl prostor (zemina) před památníkem upraven a každý rok od jara do podzimu samovolně "produkuje" pestrobarevnou nádheru. Původně jsme chtěli na zeminu osít anglický trávník, který je sice jednolitý a upravený, ale poněkud sterilní. Nakonec převládla myšlenka nechat přírodu tvořit ze svých semenných zdrojů samotnou. A letos jsme si řekli, byla to dobrá volba. Již loni jsme užasle vídali co měsíc se měnící koberec květů z různých rostlin, ale letos se jedná o doslova záplavu. Nejsa botanik oceňuji vše vzrostlé pouze podle barev - začíná vždy bílá sněženek a bledulí, poté přichází lavina žlutých pampelišek, poté byla fáze suchomilných drobných květů a nyní obří kopretiny a růžové zvonky spolu s něčím fialovým. Vše je výškově rozděleno na patra a oko má na čem spočinout. Hrubým odhadem je na takové malé ploše přítomno asi 30 výrazných samostatných rostlinných druhů, které zatím nekosíme a necháváme je dozrát. Je radost si sednou na pětici nových laviček a nechat se tou pestrostí uchvátit a reálně potvrdit pravdivost slov akafistu, který se modlíme vždy v pondělí - Síla Ducha Svatého dává každému kvítku rozkvést v jemnou vůni i něhu barev, toť krása Velkého v malém. Chvála i čest Bohu oživujícímu, rozestírajícímu luka jako kvetoucí koberec...   

 

Den vítězství

15. 5. 2016

Oslavy dne vítězství se tentokrát netýkali našeho hokejového týmu na MS, ale zápasu, který se odehrával na Jesenicku před více než 70.lety.Tehdy to byl zápas vskutku na život a na smrt. Kdyby v tomto klání zvítězili borci z velkoněmecké říše, tak bych tato písmena nepsal a vy byste je nečetli.V české kotlině dle plánů vítězů mělo zůstat jen 25% slovanského obyvatelstva (určeného k poněmčení) a  75% zbylého by bylo odsunuto (rozuměj dříve či později likvidováno). Proto tak zarputile každoročně slavíme konec 2.světové války, neboť je začátkem naší osobní existence. Vše co bylo uvedeno na níže umístěné pozvánce se vskutku v sobotu 14.5.2016 v Rudohoří a v Horní Lipové stalo. Velvyslanec deváté největší země světa dorazil na shromaždiště jako první a děkoval že byl pozván (opravdu děkoval upřímně). Atašé generálního konzulátu největší země světa přijel z hostů sice poslední, ale zato s překrásným věncem. Sešlo se na shromaždišti celkem 50 věrných (věřili, že nebude pršet) a byli označeni na klopu krásnou bílou uměleckou holubicí z dílny paní učitelky Věry Šustrové. Poté se kolona aut vydala nádhernou krajinou k lesnímu hřbitovu, tam již čekala pochodující JDG za kterou jsme průvodem dorazili k hrobům. Nutno říci k velmi dobře ošetřovaným. Vojenský kaplan AČR hroby vysvětil a my jsme odsloužili panychidu za oběti válek. Zvláště působivé byly dvě minuty ticha, kdy zde přítomné ptactvo nebeské burácelo svým zpěvem nejen jaru. Centrální pomník byl obložen věnci hostů a neměl jsem pocit, že to bylo jako z Krylovi písně ze začátku 60.let. Zástupci východních národů velmi děkovali panu Janasovi, za zdvižení pochodně paměti a úcty ozařující zdánlivě ztracené tváře válečných zajatců, kteří na nás hleděli ze hřbitovních křížů. Druhá třetina ze sobotního programu se odehrávala v památníku a kostelíku v Horní Lipové, kde byli hosté neformálně seznámeni s historií místa a hledali na skleněné tabuli čítající již 1400 jmen reprezentanty své vlasti. Při výměně darů mezi přítomnými došlo i na působivou chvíli, kdy potomek původního německého obyvatelstva poslal pracovníkům obou východních velvyslanectví lahve s vínem jako gesto dobré vůle. Poté se památníkem nesly verše Jiřího Suchého. Mladý recitátor zvláště při slovech " Já nevěděl jsem přesně proč do rány jsem vlít, ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít" dokázal zvlhčit oční víčka nejen u žen.  Poslední třetina se uskutečnila v penzionu Kovárna při skvostném občerstvení, kde Zdeněk Korčian svou kouzelnou historkou z Kazachstánu  naladil přítomné i na radostný rozměr života plného svíčkové, slivovice a humoru. V tento den se i prodlužovalo a tak mnozí odjeli s panem Janasem do nového minimuzea v České vsi, kde příběh válečných zajatců, kdysi začal být rozplétán.    

 

Pascha v Horní Lipové

15. 5. 2016

Použití slova pascha o velikonocích je ve dvojím smyslu, jednak vyjadřuje přechod odněkud někam, ale také utrpení. První pascha ve vysvěceném chrámu měla více podob. Je čtvrtek před Velkým pátkem, sněží jako v lednu, za pět minut svítí nádherně sluce, a tak snad i příroda ukazuje v zápase zimy s jarem, jaký boj dobra se zlem se může odehrávat v našich srdcích. V tuto dobu volá pracovník televize NOE, že by rád natočil velkopáteční obřad vynášení pláštěnice na slezské vesnici. Pláštěnice je zobrazená podoba Krista, který je ukládán do hrobu. Již dva měsíce nám pláštěnici tepá do hovězí kůže místní mladá výtvarnice. Stihne to do pátku? Ano, ve 14.00 přijíždí televize, ve 14.05 výtvarnice přináší pláštěnici, kterou netrpělivě rozbalujeme a instalujeme do chrámu. Načasování je více než přesné a tak v 15.00 s ní ( 15 přítomných )  obchází chrám za zpěvu, zvuku klepadla a okuřování. Je vnesena doprostřed kostelíku na místo Božího hrobu a dva odvážní do něho sestupují a symbolicky také v sobě pohřbívají to co nepatří do přítomnosti Boží. A tak zachránce lidského rodu přechází skrze utrpení z života do smrti. Je ticho, smutek, který je však světlý, protože již se díváme do soboty večera. Přesněji do 20.00, kdy je v sešeřelém chrámu zapálena první svíce a od ní svazek voskových svící v počtu 33 (dovezených z Jeruzaléma), které vzplanou jako pochodeň a září tmou spolu se zvoláním Kristus vstal z mrtvých - začíná velikonoční jitřní obřad, který je vyústěním přípravného postu, bez kterého je radost ze vzkříšení jen těžko pochopitelná. Nitro člověka je pomalu zaplavováno tichou radostí, že smrt je už teď vedlejší, neboť hlavní postava velikonoc ji přemohla a vrátila se do životní hry. Na konci bohoslužby je už kolem nás úplná tma, která je spolehlivě ovládána světlem, které vyšlo z hrobu a jež si přítomná jedenáctka (nikoliv fotbalová, ale duchovní) v podobě zapálené paschální svíce odnáší do svých domovů. V pravdě vstal z mrtvých.