Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie zajateckých táborů na Jesenicku

21. 7. 2013

  Historie zajateckých táborů na Jesenicku, se začala psát na jaře devětatřicátého roku. Bylo to způsobeno odchodem práceschopných mužů do německé armády. V tom roce chybělo Německu 2 000 000 pracovních sil. Nejinak tomu bylo i na Jesenicku, kde se v těžké situaci ocitla těžba dřeva a problémy byly i v zemědělství a kamenoprůmyslu.

 

 V dubnu 1939 byl v Javorníku zřízen tábor pro 200 příslušníků říšské pracovní služby. Přepadením a porážkou Polska, získalo Německo bohaté zásoby surovin, ale i lacinou pracovní sílu. Do kaolínových lomů ve Vidnavě přišlo už v listopadu na 60 zajatých Poláků.

 

 Podle toho, jak se vyvíjela situace na frontě, dostávali se na Jesenicko zajatci Francouzské, Anglické nebo Ruské národnosti. V červenci 1940 pracovalo na lesní správě v Domašově 35 Francouzů.

Největším táborem na Jesenicku se stal Theologický seminář ve Vidnavě, kde bylo umístěno na 600 francouzských důstojníků a asi stovka řadových vojáků. Tábor nesl označení Oflag VIIIG Weidenau.

 

V krátké době začaly vznikat další a další tábory např. v Adolfovicích, Nýznerově, Staré Červené Vodě, Rejvízu, Mikulovicích nebo České Vsi. V prvních třech letech války,  zde bylo založeno okolo 40 zajateckých táborů, které byly schopny pojmout na 3000 zajatců. Podle zjištěných údajů prošlo Jesenickem 4000 poslkých dělníků + 6000 zajatců. Z toho bylo asi 2500 Rusů, 2000 Angličanů, 1000 Francouzů a 500 Poláků.

 

Mezi ty nejznámější tábory, které se zapsaly černým písmem do historie, patřil tábor v Borku (Kiefrich 2), v Rudohoří (Vietseifen 3), v Mikulovicích a na Rejvízu. V Mikulovicích zahynulo 34 Rudoarmějců, na Rejvízu 22, v Rudohoří 36 a v Borku 18. Většinou tito zajatci umírali na tuberkulózu, střevní katary, záněty pobřišnice, apod.

 

Od jednoho do třech úmrtí si připsala i Česká Ves, Písečná, Stará Červená Voda, Bílá Voda nebo Nýznerov.


Zásadní obrat nastal po porážce Němců u Stalingradu v únoru 1943. Totální mobilizace odváděla do války další německé dělníky. V táborech se množily sabotáže, a proto docházelo k častějším přesunům zajatců do jiných táborů. Na jejich místo přicházeli ještě zesláblejší zajatci s Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu nebo Uzbekistánu. K nim se Němci z rasových důvodů chovali ještě hůř.

 

Všechny tábory byly přibližně do března 1945 opuštěny před blížící se frontou.

                                                                              

                                Roman Janas

                                      člen spolku pro vojenská pietní místa